Oficiální stránky AC Sparta Praha Cycling

Co může potkat cyklistu...

Ne - 10. Únor 2008, 00:00 - Jiří Sivák

Obět "solidarity".
Jednou z nejcennějších součástí sportu je vztah k druhému, vzájemná pomoc a solidarita se soupeřem, jež v určitých případech vede až k činům, kterými se pak chlubí nositelé titulu "Rytíř sportu". Jiný typ "solidatiry " však poznal na vlastní kůži člen cyklistického oddílu AC Sparta Praha Tomáš Hrubý . Ten se při tréninku střetl s nepozorným mladíkem, který mu vjel do cesty z vedlejší silnice.
Zatímco Tomáš utrpěl drobné šrámy na kole i těle, romský chlapec vyvázl z neukázněného jednání pouhým leknutím... čtěte dále.

Následuje Tomův popis události:

Ráno jsem vyrážel na jeden z mých dalších celodenních tréninků.
Společně jsme s Ondrou Zelinkou absolvovali cestu do Prahy, přes Dobříš a okolí. Vzhledem k dobré kondici a chuti do tréninku jsem se před Prahou, kam jsem jel vyprovodit Ondru, rozhodl, že budu pokračovat směrem do Krkonoš za příbuznými kde přespím. Za Prahou už jsem pokračoval sám, bez „sparinga“.

Postupně se začalo stmívat a já, ačkoliv jsem byl vybaven blikačkami, pomalu začal zvažovat, že přespím u kamaráda v Ml. Boleslavi, neboť do cíle by mi zbývalo ještě 110km.

Někdy okolo šesté hodiny jsem měl v nohách dlouhých 190km. Vzhledem k tomu, že mi docházeli síly zastavil jsem na benzínce v Benátkách n. Jizerou abych doplnil energii. Při výjezdu z Benátek směrem na Mladou Boleslav jsem se na křižovatce střetl s nepozorným mladým cyklistou, který mi vjel do cesty na svém BMX zpoza parkujícího automobilu.

Stačil jsem pouze cosi vykřiknout, ale marně. Pád mě neminul. Dopadl jsem vcelku dobře až na pravou nohu. Ta mě začala pozdeji velice bolet.
Ihned po pádu, ještě jsem ani nestačil vstát, už jsem byl nařčen skupinou rómů z ohrožení jejich člena a dítěte. Matka nepozorného chlapce ho hájila tím, že je mladší a tudíž má přednost… Padlo několik nadávek a sprostých slov.
Myslím, že i kdybych ležel v bolestech na silnici nikdo z kolemjdoucích (převážně rómů) by si mě ani nevšiml.
Chlapec byl podle mého pohledu v pořádku, neboť ihned po pádu čile vstal a běžel ke své matce.

Jak se tak začali scházet kolemjdoucí a skupina okolo mne rostla, začala houstnout i atmosféra. Romové vyhrožovali, že na mě zavolají policii. To jsem však ihned učinil já.

Policie si dávala na čas.

Mezitím dorazil na místo otec mladíka, který mi vjel do cesty a začal cosi mluvit o ohrožování… sprostými slovy nešetřil.
Další žena ho uklidňovala, né-li držela. Byla si vědoma, jak tenká hranice je dělí od napadení.
V tom mě, ale kdosi vzal za rameno, já se otočil. Rána do obličeje pod pravé oko mě neminula.
V ten moment jsem ani nevěděl kde jsem… čekajíc ránu z druhé strany jsem se snažil být stále na pozoru. Teď už mě bolala nejen noha, ale i obličej plus naraženiny, které se po pádu začali ozývat.
180cm vysoký mladík tmavší pleti, jenž mě udeřil naskočil do Fiesty a odjel.

To už se všichni romové rozutekli, dorazila policie. Zůstal jsem tam sám. Sám uprostřed Benátek n. J..
Po pár hodinách na policii se podařilo všechny účastníky identifikovat. S otcem neposlušného jezdce jsem spor ukončil okamžitým vyrovnáním. Na „boxera“, který mě udeřil bylo podáno trestní oznámení.

Trénink s incidentem pro mne skončil odjezdem na vyšetření do Mladoboleslavské nemocnice a příjezdem kamaráda u kterého jsem mohl díky jeho ochotě přespat.
Následujícího rána jsem se budil s bolestmi pravé nohy a naraženým levým zápěstím, které mi podle doktora budou ztěžovat pohyb ještě dalších pár neděl.