Oficiální stránky AC Sparta Praha Cycling

Vítězství na Tour of Szeklerland očima závodníků

Út - 12. Srpen 2008, 08:18 - Jiří Sivák

V cyklistice je hranice mezi úspěchem a neúspěchem velice tenká, někdy o vítězství rozhodne maličkost. V etapovém závodě se vše ještě násobí, jedno malé zaváhání v etapě dokáže pohřbít veškeré naděje týmu na celkový úspěch. A právě v etapovém závodě je rozhodující TÝM.

Sebelepší závodník nedokáže vyhrát etapový závod bez týmové podpory.
Dalším důležitým faktorem je správně zvolená taktika, strategie a schopnost správně reagovat na dění v pelotonu. Názorným příkadem je přenechání pozice lídra ve druhé etapě, v následující královské se tak o tempo pelotonu museli starat závodníci Nessebaru a vě větrném počesí je to stálo mnoho sil. V závěru etapy pak bulharům ,,došlo" a jejich lídr zůstal v čelní skupině sám, bez podpory. Nedokázal pochytat všechny nástupy a na vítěze etapy Hebu ztrati 2 minuty.



Nyní Vám nabízíme pohled na průběh závodu očima závodníků, snad Vám pohled ,,pod pokličku" alespoň trochu přiblíží, jak to v etepovém závodě probíhá. A budete mít možnost proniknout do tajů taktika a strategie, v případě TdSz zvládnuté závodníky Sparty na podtrženou jedničku!

Martin Hebík
Prolog:
5,7km dlouhá časovka v ulicích města. Musela se jet absolutně nadoraz, ty vteřiny mohly v celkovém hodnocení hrát rozhodující roli. Dal jsem do ní naprosto vše, vyšlo to a bylo to první místo o minimálních 0,66sek.

1.etapa
164km. Hájili jsme dres vedoucího jezdce. prvních 40km se jelo hodně rychle a pořád se nastupovalo. Pak odjela skupina 6 lidí včetně Rosťy. To nám vyhovovalo a kluci z týmu se složili na špici a jeli tempo. Nepustili skupinu na více jak 1:30 min a tak jsme kontrolovali průběh závodu. Rosťa jel už jen se dvěmi soupeři. Podřídili jsme této situaci taktitu. Nechali jsme je jet s náskokem až do cíle a věřili, že ten spurt o vítězství zvládne. Zvládl a vyhrál (k tomu ještě vyhrál několik rychlostních a vrchařských prémií). Peloton dojel s odstupem 44 sek. Trochu jsme tím zariskovali, protože jsme přepustili první místo Georgi Georgievu z Bulharského Nessebaru, který byl také v úniku. Důvod byl ale jednoduchý, druhý den královská etapa v kopcích na 194km a my jako tým nemuseli udávat tempo závodu a tahat špice.

2.etapa
194km. Od rána docela silný vítr. Tým Nessebar od startu udával tempo. Prvních 70km se nic zvláštního nedělo a jeli jsme v klidu. Pak začalo skoro 15 km dlouhé stoupaní s horskou prémií 1.kategorie. Tam začali útočit maďaři a italové z týmu Betonexpress. Nepodařilo se jim ale balík nějak výrazněji roztrhat a během následného 20km sjezdu se všichni sjeli dohromady. Na 115km začínalo další těžké stoupaní a opět útoky týmu Betonexpress. Tady se jim už podařilo balík trochu roztrhat. Na jezdcích Nessebaru už byla znát velká únava. Další kopec začínal na 150km. To už se jen nastupovalo a začalo se rozhodovat o celém závodě. Tam jsme v první skupině nějakých 20ti lidí zůstali od nás jen Pávis a já. Přejeli jsme horskou prémii a dalších 20km se střídal nástup za nástupem. Nejaktivnější byli opět maďaři. Měli ve skupině 4 lidi a chtěli rozhodnout závod v této etapě. V modrém dresu Georgi Georgiev zůstal vpředu ze svého týmu sám. Necelých 25 km před cílem se zrodil rozhodující únik. Podařilo se mi včas zachytit nástup a odjeli jsme ve čtyřech. Všichni jsme dobře spolupracovali a pomalu si budovali náskok, kterej vydržel až do cíle. Tam jsem si do spurta věřil a podařilo se mi vyhrát. Skupina s vedoucím Georgi Georgievem dojela se ztrátou 2 minut. To mi stačilo, abych se zpět oblékl do modrého dresu vedoucího jezdce s náskokem 10sek. před maďarem Gergely Ivanicsem.

3.etapa
95km. 17okruhů městem. Taktika byla jasná - udržet modrý dres. Zase dost foukal vítr. Ihned od startu začali Prázdno, Pávis, Okr a Rosťa udávat hodně vysoké tempo, aby se minimalizovali pokusy o úniky. To se dařilo, protože když někdo nastoupil, nevydržel nikdo jet déle jak 1 okruh a kluci ho dojeli. Měl jsem strach, aby se nás nesnažili ostatni roznastupovat a kluky tak unavit až by třeba odpadli. Navíc okruh byl docela zvlněný a klukům rychle docházely síly. Jenže předvedli super výkon a dokázali po celý závod jet takové tempo, že se nikdo nedokázal dostat do nějakého pro nás nebezpečného úniku. Jen pár kol před cílem jsme nechali poodjet skupinku 4 lidi, kteří mě ale celkově neohrožovali. (to proto, že v cíly jsou za první 3 místa časové bonifikace a kdyby vyhrál doposud druhý Gergely Ivanics a já nebyl do třetího místa, časově by se ma mě dotáhl). Za nimi jsem doved balik do cíle já na 5 mistě a v klidu si tak pohlídal vítězství. Takže za vítězstvím je parádní týmová práce.

Ondřej Pávek
„Ve druhé etapě se o tempo starali závodníci bulharského Nessebaru, protože měli vedoucího závodníka a to nám vyhovovalo. My jsme taky rozhodně nebyli ze hry venku, Rosťa byl průběžně druhý a taky Heba neztrácel moc. Začátek se jel v poklidu, nikdo se z tempa nepokoušel odjet, asi měli všichni strach z dlouhých kopců. První dvě dlouhá stoupání balík přejel pohromadě, jelo se sice ostře, ale spurtovalo se až na vrcholech na vrchařské prémie. Ke konci etapy už sil ubývalo, byl hodně znát předešlý den, kdy jsme museli jet tempo my. Všichni jsme tam nechali maximum. Nakonec jsme v první skupině, která měla asi už jen dvacet lidí, zůstali s Hebou sami. Věděl jsem, že je Heba zpátky ve hře o „žluťáka“, protože jeho ztráta nebyla velká a dosavadní lídr už v tu chvíli byl v první skupině sám. Snažil jsem se mu tedy pomoct jak jen jsem mohl. Spolu jsme museli jít po každém nástupu především Maďarů z Betonexpresu. Až asi 25km před cílem se Hebovi konečně povedlo „odjel“ spolu s Maďarem Gergely Ivanicsem a dvěma dalšími. Dosavadní lídr z Nessebaru nástup nezachytil a sám už neměl šanci odjetou skupinu dojet a ani nikdo z torza balíku neměl zájem Hebovu skupinku sjíždět. Heba pak ve spurtu etapu vyhrál a o deset vteřin šel zpátky do „žluťáka“. Závěrečná etapa v ulicích města už probíhala plně v naší režii a nikdo už neměl na to, aby Hebu svlíknul…“


Martin Prázdnovský:
„ Do závodu jsme šli s tím, že chceme zajet cenný výsledek. Tím, že se povedlo Martinovi Hebíkovi vyhrát prolog, jsme měli ideální výchozí pozici do dalších etap. V následujících etapách jsme chtěli bojovat o jednotlivá vítězství, ale také neztratit šanci získat o modrý dres vedoucího závodníka.
V první etapě jsme museli hlídat pokusy o únik, v žádném nechybět, to se nám podařilo tím, že jsme v rozhodujícím úniku měli Rosťu Krotkého, který jel takticky a podařilo se mu vyhrát etapu. Zbytek týmu už jen udržoval co nejmenší odstup od této skupiny, abychom neztratili možnost v dalších etapách ještě bojovat o modrý dres lídra. Sice jsme tímto únikem přišli o celkové vedení v závodě, ale to nám vyhovovalo v královské etapě, kde se o tempo musel starat tým Nessebar (Bulharsko) a my „šetřili“ síly do závěru královské etapy, kde se rozhodovalo o „celém závodu“. Martin Hebík byl v rozhodujícím úniku 25 km před cílem, svojí výbornou formu potvrdil etapovým vítězstvím, vrátil se tak do modrého dresu a před poslední etapou měl náskok 10 sekund na Maďara Gergely Ivanicse. Ta se jela v ulicích města na 5,5 km dlouhém okruhu s několika krátkými stoupáními. Snažili jsme se udávat po celou etapu takové tempo, aby nikdo neohrozil Hebův náskok. Jakýkoliv pokus o únik jsme zlikvidovali, až v závěru nám poodjeli závodníci, kteří nás neohrožovali, a tak jsme přivezli Hebu až do spurtu skupiny, který s přehledem vyhrál.
Konečně se nám povedlo dovést dres vedoucího závodníka až do cíle a k tomu vyhrát tři etapy. Všechno vyšlo a sedlo, tak jak mělo, tým pracoval perfektně.“

Rostislav Krotký
Už prolog naznačil, kdo bude v závodě patřit mezi favority. Maďarský tým Betonexpress měl v prologu 5 jezdců v první desítce, ale my jsme drželi dvě pódiová umístění, včetně toho nejcennějšího, které držel Martin Hebík. Mohli jsme tedy pouze kontrolovat dění v 1. etapě. Hned od počátku 1. etapy se nastupovalo a odjížděly skupinky, které se ovšem brzy vracely zpět do balíku. Snažili jsme se v každé odjeté skupince mít svého zástupce a aktivitu přenechávat ostatním. Na 40km to zrovna vyšlo na mně. Byl jsem v odjeté 6-ti členné skupině a balík nás nechal jet. Vysvětlil jsem borcům, že mám vedoucího závodníka, a že jim prostě střídat nebudu. Dlouho se s tím nechtěli smířit, ale poté, co ke mě přijel náš mechaničák, už neprotestovali. Pravidlně střídali a nechávali mě napokoji. Pouze pozdější držitel modrého trikotu pro vedoucího jezdce bulharský závodník Georgi Georgiev se snažil střádat síly a nestřídat také. To už se však ostatním nelíbilo a tak se mu to střídavě dařilo a nedařilo. Nakonec se asi na 120km rozhodl nastoupit a odjet. Stejně jako já pokládali ostatní jeho pokus za nesmyslný a nechali ho jet. Vybudoval si náskok kolem 30s a pořád ho maličko zvyšoval. Když jsme se mu v jednom menším stoupání opticky přiblížili, rozhodl se Maďar Gabor Arany (Betonexpress), že si ho dojede. To už jsem však nemohl nechat bez povšimnuti a jel jsem také. S Maďarem jsme Bulhara dojeli. Oba začali spolupracovat a ostatním z úniku jsme se začali rychle vzdalovat. Ani v kopci na vrchařskou prémii 2.kat. jsme výrazně neztratili na balík a s 1min náskoku jsme se blížili k cíli 170km dlouhé etapy. Cestou jsem promýšlel jak se nejlépe zachovat. Nastoupit již unaveným dvěma protivníkum a získat vedoucí pozici v závodě a nebo jít do spurtu a získat pouze prvenství v etapě?Obě varianty nahrávaly v můj prospěch, protože jsem byl oproti soupeřům relativně odpočatý. Věděl jsem však, že Martin Hebík je ve vynikající formě a uvědomil jsem si, že by náš tým musel v další náročné etapě hájit vedoucí pozici. Rozhodl jsem se tedy pro spurt. Soupeři navíc před cílem lehce zvolnili a začali taktizovat. To našemu týmu vyhovovalo, protože balík v těchto momentech ztahoval cenné vteřiny. Asi na 500m před cílem nastoupil Bulhar a získal 10m náskok. Maďar se ho snažil dotáhnout, ale bylo jasné, že už na to nemá. Asi na 300m jsem mu nastoupil, na 100m objel Bulhara a vyhrál. V průběhu etapy byly 3 rychlostní prémie, z nichž 2 jsem vyhrál, vyhrál jsem i vrchařskou prémii, takže přestože jsem držel celkově 2. pozici vedl jsem sprinterskou i vrchařskou soutěž.
V těžké 2. etapě jsem se hned od začátku soustředil na prémie. Věděl jsem že v kopcích v závěru na tom bude Martin lépe. Vyhrál jsem první vrchařskou 3.kat. Na vrchařské prémii 1.kat. na 85km jsem byl 4. Na rychlostních mi kluci pomohli získat bezproblémová vítězství. Na další vrchařskou prémii se nastupovalo a já už neměl síly sprintovat o body. V kopci na 150km jsem si vystoupil z vedoucí skupiny. Po etapě jsem s přehledem vedl sprintérskou soutěž. Vedení ve vrchařské jsem bohužel ztratil.
V poslední etapě už jsme se všichni soustředili na udržení vedoucí pozice našeho lídra. O vedení ve sprinterské soutěži jsem se nebál, i když teoretická šance, že bych o něj ještě mohl přijít byla. Nakonec jsem si sprinterský dres pojistil vítězstvím na druhé prémii. Jako tým jsme vydrželi jet vysoké tempo až do posledního kola a nedali jsme ostatním soupeřům šanci atakovat Martinovo vedoucí postavení.
Za úspěchem stojí výborná spolupráce v týmu a taktika, která nám perfektně vyšla.